Co je vlastně šikana?

V tomto týdnu se mi stala zvláštní věc. Myslím, že jsem viděla dětskou šikanu v přímém přenosu. Nejsem si jistá, protože jsem se s ničím podobným, jako dospělá, nepotkala.

Viděla jsem 3 kluky 10-12 let (odhadem), kteří byli venku na zastávce. Dva šli po svých a drželi oblečení třetího, který za nimi šel v kliku po rukou a nohou a neměl bundu ani triko v 15 stupních. Musel takto za nimi projít velký kus a bylo zjevné, že už nemůže, protože mu břicho padalo k zemi, jak docházely síly. Když kluci viděli, že už nemůže, utekli mu s jeho oblečením. Když pak začal naříkat při běhu za nima, šla jsem se podívat, jestli mu oblečení vrátili, abych případně zasáhla.

A vrátili. Když jsem zašla za budovu, už se oblíkal.

Z tohoto zážitku jsem odjela domů v šoku a rozdýchávala jsem to v tramvaji, jakobych běžela. Bylo mi zle.

Nejdřív jsem řešila, jestli jsem neměla zasáhnout dřív a jestli jsem to pochopila tak, jak jsem to viděla. Za chvilku myšlenky zhoustly a já začala přemýšlet nad tím, jak můžu jako máma uchránit své dítě před něčím takovým.

Došlo mi, že jediná věc, kterou můžu já dělat, je podpořit budování sebehodnoty ve svojí dceři. Jenže jak se to dělá?

Ideálně jí být inspirací. A tak jsem se podívala do sebe, jak to tedy se sebehodnotou mám já.

A přišla obrovská rána a bolest.

Uvědomila jsem si, že v tom polonahém klukovi jsem viděla samu sebe. Viděla jsem, jak jsem se celé dětství hnala za někým, protože mi přišlo, že nese něco, co já nutně potřebuju a bez čeho nemůžu žít. Mojí přirozenou reakcí na neúspěch byla práce na sobě. A tak jsem na sobě pracovala prakticky ve všech disciplínách. Pořád jsem chtěla být lepší a lepší. Ne pro sebe, ale pro toho člověka, kterého jsem viděla před sebou a o kterém jsem si myslela, že nese to „mé významné“ něco.

Důsledkem toho byl můj pocit obrovské samoty celé mé dětství. Často jsem totiž končila vyčerpaná a to, co jsem chtěla od těch druhých jsem nikdy nedostala, včetně mých rodičů.

Pak jsem měla pocit, že jsem to prostě nezvládla a ten pocit selhání mě vedl do izolace.

Tohle uvědomění bylo pro mě tento týden velmi bolestné. Tohle rozhodně není to, co bych chtěla své dceři předat.

Moje přání je, aby věděla, že:

• je perfektní tak, jak je
• jestli cítí chuť se zlepšovat, tak ať to dělá jedině kvůli sobě
• nikdo cizí, ani já, nenese nic, co by definovalo její bytost, osobnost ani život. Prostě „to významné-kouzelné“ máme každý v sobě a je naší povinností to v sobě hledat, podporovat a nechat zářit
• nejdůležitější osoba na světě a nejlepší přítelkyně je pro ní ona sama
• vždycky bude mít, kde požádat o pomoc
• má kolem sebe plno milujících lidí, kteří jí mají rádi přesně tak, jak je

A tak mám co dělat, abych i to samé cítila u sebe ve všech oblastech svého bytí a tak jí mohla být inspirací.
Tohle byla pro mě velká lekce, která se určitě časem stane jedním z kouzel, které mě naučila láska. Až jí víc pochopím a proměním ve vlídnou realitu svojí i mé malé princezny.

S láskou
Jana

P.S. Jestli si chcete přečíst, jakých bylo pro mě těch prvních 10 kouzel, klikněte na odkaz zde a můžete si za akční cenu koupit můj ze srdce psaný ebook o tom, co mě naučila láska, čili moje dcera. Jsou to první a nejsilnější objevy mého mateřství, ve kterém se snažím vždy hledat zdroj, inspirace a příležitost být si blíž. Věřím, že sdílení je hojivé a že vám ebook může přinést klid, lásku a přijetí.