Můj dar

Mnohokrát v životě jsem přemýšlela o tom, co to vlastně je dar… že každý prý máme nějaké dary…jsme bohem obdarovaní.

Co to jako je?

A co se ode mě čeká, že jako s tím darem udělám?

Dlouho jsem vůbec nevěděla, která bije a co je ten můj dar nebo dary.

Až když bylo snad úplně nejhůř, začala jsem se tomu otevírat. Nejdřív jen přes víru. Moje realita byla tak hrozná (pro mě osobně), že jsem toužila věřit, že ve mně něco kouzelného je. Moc jsem chtěla věřit, že na mě Bůh nezapomněl a taky mi něco „speciálního“ dal.

Časem a mou pozorností se začalo jasněji a jasněji rozkrývat, co to vlastně je. Až přišel moment a já si uvědomila, že jsem nositelkou radosti a záře.
Byla to pro mě krásná představa, díky které jsem si v ten moment připadala velmi, velmi významná.

Říkala jsem si, jak moc je na světě potřeba radosti.

A začala jsem přemýšlet, jak se tedy šíří nebo sdílí takový dar.
Měla jsem pocit, jako bych nosila plné dlaně třpytek a házela je na lidi, se kterými se potkávám.

Taky jsem se zaměřovala na ty, kteří, z mého úhlu, moc potřebovali radost.

Poslouchala jsem smutné příběhy a zkoušela najít na všem něco pozitivního. Až jsem se dostala do stavu, že mi došly nápady a návrhy, protože jak já jsem generovala, moje okolí konzumovalo. Stal se ze mě takový smutný diesel agregát. Měla jsem pocit, že mám povinnost rozdávat radost, protože je to můj dar, ale sama jsem ji už vůbec necítila. Necítila jsem ji hlavně proto, že jsem se vydávala pro ostatní, kteří o to ve finále nestáli.

V tomto čase jsem se dostala znovu do rozporu, jestli mým darem je skutečně radost, když já jí v životě nemám.

Ale to jsem rychle vyvrátila, protože jakmile jsem si na chviličku odpočinula, vrátila se k sobě, byla radost zase zpět v celé mé bytosti.
Pak jsme jednou s Žanet dělaly meditaci pro ni a její dar, ze které vyšlo jasné sdělení: Dar je něco, co neseme a cílem je pronést to životem. Nikde si to po cestě neodkládat, nesnažit se vlastní dar darovat někomu jinému, protože to nefunguje.

Moje představa je akvárko s rybičkami :-). Ano, to je skutečně moje představa daru, který nesu. Vidím ženu, která jde různorodou krajinou a v rukou má malou oblou skleněnou nádobu s vodou a v ní dvě zlaté rybky. A ty rybky si vyskakují z vody a zase se vracejí zpět.

To cákání vody a radost v jejich hopsání, to, že jde o dvě nádherné malé třpytivé bytosti, to všechno je pro mě radost.
A já jsem její nositelkou.

Každý den, kamkoliv jdu, vidím sebe s tou nádobou s rybičkami. Když pak přicházejí náročné situace, vracím se zpět k tomu, abych z únavy tu nádobu neodložila a neztratila tak svůj třpyt, protože pak by ze mě bylo jen tělo a to je obrovská ztráta potenciálu.

Já celou svou bytostí věřím, že každý z nás je kouzelnou bytostí. A to kouzlo je způsobené právě tím, jestli a jak moc jsme ochotni nést svůj dar. I když je v rozporu s míněním okolí, i když se nehodí, i když nezapadá, přesto všechno já z hlouby své duše věřím, že právě náš dar nás činí kouzelnými.

Proto nás všechny vyzývám, nosme své dary hrdě a pokorně tak, abychom je pronesli celým svým životem.

I pro mě je obrovsky náročné nést radost, žít jí, když je mi někdy moc smutno a mám pocit, že na mě všechno tlačí. Ale právě v těchto náročných situacích jsou naše dary naší výživou. Jakoby to byla esence z našeho původního domova, která nás spojuje se zdrojem a smyslem toho všeho tady. Takže když si v takovém momentu zvědomíte svůj dar a svou misi – pronést ho životem, vrátí vás to k sobě a k vlastní síle.

Přeju nám všem kouzelným bytostem, ať se nám naše dary nesou lehce.
S láskou
Jana

P.S. Chcete vědět jaké dary mi přineslo mateřství? Klikněte tady.