Jsi úžasná maminka

Jak si stát sama za sebou, i když nemám ani půlku toho, co ostatní pokládájí za nezbytnost?

Než se mi narodila dcera, nakoupila jsem si jako uvědomělá maminka spoustu knih. Týkaly se hlavně rodičovství, rozvoje miminka, různých metod, jak miminko stimulovat, slz po porodu, apod.

Pak se moje nádherná Mína narodila, její táta vystoupil z role a bylo to.

Mína bulela a bulela a já taky. Každá z vlastních důvodů. Všechny ty knihy a příručky šly stranou, protože nebyl nikdo, kdo by měl sílu je číst, natož se jimi řídit. Nicméně začaly různé mírné těžkosti, se kterými jsem si jako čerstvá maminka vůbec nevěděla rady. Mína nespala, a to tak že téměř vůbec. Bolelo ji bříško. Měla ekzém. Já se bála, co s ní udělá očkování. Řvala v šátku. Na prsu jsem ji měla téměř pořád,…

Začala jsem se ptát svého okolí, co s tím. A začaly se vracet rady. Na začátku jsem za ně byla vděčná. Jenže časem jsem zjistila, že nemám kapacitu na to se jimi řídit. Buď z důvodu náročnosti provedení anebo z důvodu jejich množství.

Když jsem si někde postěžovala na nějakou nepříjemnost, většinou se mi vrátila rada: Spokojená matka, spokojené dítě.

To byla nejničivější mantra, kterou jsem zažila. A že mě pronásledovala často. Pokaždé mě prakticky jen zalil pocit děsivé viny, že nevím, jak se já mám dostat do pohody, že potřebuju taky tu situaci odžít, odbulet a není sil ani času.

Když jsem se dostala z první vlny, přišla druhá vlna viny a ta se týkala Míny. Co z ní bude, když se narodí do prostředí traumatizované matky, která vůbec neví co se sebou a místo lásky nabízí jen zoufalství.

Bylo to opravdu hrozný. A já byla zranitelná a přijímala jsem téměř vše, co ke mně chodilo. Hrozně jsem si přála se z toho vyhrabat, ale nešlo to. Po nějakém čase jsem situaci přijala, jak je a přestala s ní bojovat. Všechno se začalo uklidňovat.

Když jsem se začala trošku vracet mezi lidi, začaly přicházet dotazy z okolí. Jak dítě stimuluju, proč má ještě dudlík a plínu, proč pořád šmajdá jako miminko, co to má za vyrážku, jestli jsem jí stříhala vlásky, proč jí nikdy nenosím a milion dalších. Zjistila jsem, že na všechno existuje příručka a každá aktivita a její správné vykonání je někde popsané.

Přišla další vlna viny, že jsem se díky té ranné lobotomii, nedostala k takovým důležitým tématům a moje dcera je vlastně zanedbaná. I s návratem do práce a pravidelnou docházkou mojí dcery přišla nová řada doporučení a rad, jak z ní udělat fantastickou bytost.

A mě trvalo minimálně dva a půl roku, než jsem se na všechno vybodla, zalila se přesvědčením, že moje dcera je moje a je dokonalá ve všech oblastech právě tak, jak je a že nám prostě věřím, že to spolu zvládnem, i když nemáme žádné speciální praktiky, výuky ani stimulace za sebou.

Kdyby se mnou někdo vyplňoval dotazník nad tím, co jsem do své dcery z pohledu rozvojových metod investovala, byl by asi dost prázdný. Pravděpodobně bych nezapadla do kolonky zodpovědný rodič.

Z dnešního pohledu bych si tenkrát na začátku přála slyšet jen jedno: Jsi úžasná maminka, odpovědi máš v sobě, věř sobě a všechno bude fajn.

S láskou všem maminkám i budoucím maminkám.

Jana

P.S. O mateřství a dalších mých prožitcích jsem se rozepsala v ebooku 10 kouzel, které mě načila láska. Jestli s tebou článek souzněl, podívej se na ebook tady.