All is perfect

All is perfect je větička, která nás od určité doby velmi silně provází. A jak vlastně vznikla?

Ani nevím, odkud to vzít, abych to dokázala dobře vystihnout. Je to pro mě tak silné a mocné téma. Nebojím se to nazvat životním tématem.

Na začátku je asi důležité říct, že celý můj život žiju s tím, že život dobrý, ale některé věci by mohly být jinak, někteří lidé by se mohli chovat líp a některé situace jsou trochu too much. Dřív jsem byla hodně nastavená na mód „opravářka“. Měla jsem pocit, že život je super, ale bude úplně mega super, když tomu trošku pomůžu:-)

A tak jsem rozdávala nevyžádané rady, bojovala se situacemi, ve kterých se zvítězit nedá a tak nějak se můj pocit podobal misi. Šla jsem z boje do boje. Někde to dopadlo super, někde to nedopadlo. Co ale začalo být bolestné, byl můj pocit vyčerpání.

Dostala jsem se do momentu vyhoření sama sebou. Přišlo mi, že svět potřebuje příliš mnoho zásahů a já jich nejsem schopna. Tak jsem postupně ztrácela radost z obyčejného bytí a vůbec netušila, co se to se mnou děje.

Osud mi hodně pomohl, když mě vrazil do situace, kdy jsem týden po porodu zůstala sama s malým ukřičeným balíčkem, hromadou odpadu v hlavě a ambicí mít život pod kontrolou 🙂 Začal děsivý souboj. Snažila jsem se dělat věci správně a ono to nešlo. A já byla unavěnější víc a víc.

Asi po půl roce jsem neměla chuť ani vstát z postele. Byla jsem zalitá úzkostí a sebelítostí.

Zkusila jsem snad úplně všechno, abych zvrátila to, co mě drtilo. Pracovala jsem se sebou, abych byla klidná, s dcerkou, aby spala, v nové práci, aby vydělávala a já nemyslela na všechnu tu frustraci. Nic nepomáhalo.

Pořád se to jen zhoršovalo.

Měla jsem pocit, že mi někdo drží hlavu pod vodou a dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že jsem to já sama.

A pak, jedné noci, se mi zdál sen. Sen, který se stal odrazovým můstkem. Zdálo se mi, že jsem skutečně někde ve válce. Kolem mě všichni bojovali na život a na smrt. V jeden moment už to vypadalo, že bude konec, někdo na nás začal střílet. Voják vedle mě mě strhnul na zem za ruku a podíval se na ní. Na té ruce bylo napsáno ALL IS PERFECT. On se zarazil tak, že se ho někdo další na to zeptal a on mu to nahlas přečetl. V tu chvíli byl najednou klid. Už nebylo důležité, kde jsme a co se kolem nás děje.

Z tohoto snu jsem se vzbudila s obrovským pocitem, že je všechno ok bez ohledu na to, jak to vypadá. Byl to tak silný pocit, že jsem si uvědomila to, co všichni osvícení už tisíce let říkaj: důležité je přijetí, boj nepomáhá.

Uvědomila jsem si, že jsem vlastně celý život bojovala a že přijetí je vlastně mnohem vlídnější cesta. Taky mi došlo, že přijetí je vlastně jen otevřené srdce, které jsem si já pečlivě obetonovala, aby mě náhodou něco nezranilo.

První momenty přijetí ještě bojovalo ego, pak už nic. Od té doby se kvalita mého života dramaticky změnila. Najednou mám pocit, že já jsem v pořádku, lidi kolem jsou v pořádku, situace jsou v pořádku. Že i když tomu nerozumim, proč se něco děje, tak je to v pořádku. Že je tu prostě něco mnohem většího než jsem já, co zná důvod, proč jsou věci jak jsou.

A já tu rozhodně nejsem proto, abych něco řešila. Že já tu jsem proto, abych byla, protože ALL IS PERFECT.

S láskou

Jana