Vina, trest a prevence

6.9. 2016 Jana

V mém životě je pocit viny mým poměrně častým společníkem. Vždycky když něco nevyjde tak, jak jsem si přála, přijde za různě dlouhý čas, pocit viny. Vina za to, že to nevyšlo, že to znamená, že jsem tomu nedala dost, že jsem to prohrála, že možná nemám nárok na to, co jsem si přála.

Je to pro mě osobně asi nejhorší stav v procesu přijímání ztráty.

girl-619689_1920
Často mě dostane hodně do hloubky a žere mě ze všech stran. Většinou se z něj nějak musím dostat pryč, abych mohla jít dál.

S mateřstvím se moje pocity viny ještě umocnily. Je to takový ten pocit stát nebo jít?? Nevím!! Obě můžou znamenat ztrátu a ztráta, která se týká milovaného dítěte je vždy bolestná. A je jedno, jestli je to o tom, jestli má dost oblečení, nebo jestli už začít srážet teplotu, nebo jestli jí bránit v bitvě na pískovišti. Pro mě osobně jsou to těžké volby. Asi plynou z toho, že v sobě pořád nosím strach z toho, že zkazím něco, co pro ni může být zásadní.

Já jsem byla hodně vychovaná v principu viny a trestu. Když něco uděláš špatně, je to tvoje vina a budeš za to pykat. A k tomu se přirozeně přidal systém prevence. Když něco uděláš špatně a odneseš si trest, je nutné se toho příště vyvarovat. Šílené životní schéma, které mně osobně ještě stále občas neumožňuje jednat podle intuice, ale spíš vypadám, jako člověk, co se hystericky snaží vyhnout se kalužím v dešti.

frozen-201495_1920
Myslím, že s tímto životním schématem a vinou se člověk dostává do destruktivních stavů, které vlastně nikam nevedou.

Nedávno jsem ale byla svědkem situace, která mi ukázala, jak toxická vina v praxi je a jak může deformovat i naše nejbližší okolí. Vždycky jsem si myslela, že je to jen moje věc…můj vnitřek. To je velký omyl!!!

Byla jsem svědkem toho, jak dospělá žena ve věku kolem 30 let, které zrovna život nevycházel tak, jak si přála, vše házela na neschopnost své matky.

Ne tak, že by jí přímo odsuzovala za konkrétní věci, ale tak, že u každého životního neúspěchu zdůrazňovala, jak špatným vzorem jí její matka byla. Jak moc nechce být jako ona (což se, bohužel, jak už to bývá, přesně dělo). Odsuzovala ji za neschopnost komunikovat své potřeby ve vztahu, za nekvalitní vztah s jejím otcem, za tělo, které má, za přístup k práci, který ji vyčerpává. Přesně tato témata ta mladá žena ve svém životě v té době řešila.

fashionable-girl-1382946_1920
Její maminka se cítila velmi provinile. Cítila, že si pro svou dceru přála něco, co jí prostě nedokázala v jejich společném čase dát. A tak se snažila ji všemožně, ale podle svého, podporovat jako dospělou a u toho neustále zmiňovala svůj pocit viny, který pravidelně přiznávala před kýmkoliv. Možná, kdyby se sama tolik nebičovala vinou a dokázala to vzít tak, že co bylo, to bylo, nechala by svou dceru čelit tomu, co se jí v životě děje a dopřála by jí prostor k sebereflexi. A zároveň by sobě dopřála prostor svou dceru podpořit jako máma a vnímat to, co se jí děje.

Pro mě tenhle příklad přišel jako obrovské zrcadlo, jak může v extrémní situaci vlastní vina ničit vztahy s vlastními dětmi. A že když já budu mít vinu a neustále se jí budu pranýřovat, tak vlastně svému okolí, zejména dětem, můžu vzít možnost, převzít si zodpovědnost za svůj život. Protože když já budu při každé příležitosti stahovat pozornost na sebe a svoji vinu, moje okolí na to pravděpodobně bude reagovat tak, že mi ji začne dávat. Vlastně si tak děti nemusí vybudovat pocit přirozené sebereflexe, což pak v reálném životě může být velmi bolestné.

sunset-1431845_1920
Jednoduše, ať jsme „provedli“ cokoliv, ať nám kdokoli cokoli „provedl“….my jsme zodpovědní za svůj život a za to, jestli ho budeme žít v lásce a míru nebo v neustálé vině (nebo obviňování) a trestu.

Navíc pocit, že se nám něco nepovedlo, je jen důkazem toho, že jsme se pravděpodobně porovnávali s někým, kdo vycházel z jiných podmínek, cílů a hodnot.

A jak to máte s vinou vy? Potkáváte se s ní?

S láskou

Jana

Komentáře